Na konci devatenáctého století elektromobily válcovaly spalovací modely aut. Byly rychlejší, Belgičan Camile Jenatzy dosáhl ve svém vlastnoručně postaveném elektromobilu s poetickým jménem „Věčně nespokojená“ rychlosti přes 160 km v hodině, dobít ho bylo o moc než, se spalovacím kolegou najít čerpací stanici, nestartoval se ručně, nebyl zdaleka tak poruchový, nepotřeboval těžko ovladatelnou spojku a převodovku, a hlavně nezaplavoval ulice hlukem a zápachem. Asi by tehdy nikdo nevěřil, že Henry Ford a jeho pásová výroba pošle na 120 let elektromobily do kopru a jejich technologický vývoj na okraj lidského zájmu.
Pronásledovány uhlíkovou stopou se ale dostaly zpět do světel reflektorů a středu pozornosti. Nedůvěra nad jejich rolí zůstává v lidských hlavách pevně zakořeněná, bojují s vysokou pořizovací cenou, krátkým dojezdem, vysokou hmotností, která může poškozovat silniční povrch, nízkou životností baterií a neefektivní recyklací li-on článků. Ale před deseti lety by asi nikdo nevěřil, že jsou lidé schopni nakupovat mouku s vlastním látkovým sáčkem v obchodě, kde není zabaleno vůbec nic, pyšnit se titulem no waste domácnost a myslet na to, co bude s planetou zítra. Takže nás požitek z tiché jízdy, šetrnost k životnímu prostředí, úspora provozních nákladů, dobíjení přímo před domem, a to vše podpořeno snižující se cenou elektromobilů a dotační politikou pravděpodobně dožene.
